Příště raději nic nepublikujte.

Dnes ráno mě čekal šok. Stane se, člověk udělá chybu, jsme jen lidi, ale aby mi někdo diktoval, co mám a nemám dělat, jako paní L. která mi dnes do emailu napsala:

“ Příště raději už nic nepublikujte. Díky! ”

 To mě velmi rozebralo. Už nemohu takhle dál. Jiní by to možná přešli, ale já taková povaha opravdu nejsem. Mám stres, chce se mi zvracet, chce se mi brečet, jsem v prdeli. 

Dnes mě čeká další odpoledne strávené v terénu, opět odpoledne s dětmi musí zvládnout muž. Tento týden již po čtvrté. Ne, že by to samozřejmě nebyla jeho povinnost, ale ten čas s nimi chci trávit i já. Včera měl syn ve škole besídku, paní učitelka mi zmínila, že bývá unavený. V notýsku má psáno “nespinkej”. Proč taky, když čeká na mámu, než se vrátí z práce. Včera jsme ještě v devět večer dělaly slíbené palačinky, protože jsem se vrátila pozdě a ty palačinky chtěl dělat s mámou. Tohle je celé špatně a tak mě to mrzí. 

Občas když dělám reportáže z nějakého výročí a poslouchám tam ty osudy lidí, říkám si, že bych si tak strašně přála žít v době, ve které žila moje babička. Kde si všichni pomáhali a každý druhý nebyl zapšklý, jako to bývá dnes v módě. Čím více dnes ublížíš, tím větší jsi borec. Mě tohle ale nebaví. 

Tohle chce změnu, jen jí důkladně promyslet.

Nejvíc unaví svět, který od tebe pořád něco chce,
ale už se neptá, jak se máš ty.