Budu trojnásobná máma
Je březen a já si uvědomuju, jak dlouho jsem zase nepsala. Za těch pět měsíců se toho ve mně odehrálo strašně moc. Hlavně strach. Neustálý, tichý, ale přítomný. Strach, aby tentokrát všechno dopadlo tak, jak má.
Dva dny před Vánoci jsem šla na kontrolu. Potvrdit si, že je fazolka opravdu tam, kde má být. Že ty testy nebyly falešně pozitivní. Upřímně? Do poslední chvíle jsem tomu nevěřila. A možná ani nemohla. Po tom všem, co jsem slyšela od lékařů. Kvůli mému hormonálnímu stavu prý bylo skoro zázrakem, že by se něco takového mohlo vůbec povést. Poslední věta, se kterou jsem odcházela z ordinace, zněla: „Máte dvě zdravé děti, neřešte to. Pořád máte možnost umělého oplodnění.“ A my o tom opravdu přemýšleli. Tak moc jsme si třetí dítě přáli i přes to, že nám ho okolí a rodina neustále vymlouvala.
Jenže pak jsem se dostala do bodu, kdy jsem si řekla, že to prostě necháme být. Přestanu to řešit. Přestanu na to tlačit. A možná i přestanu být sama sebou. Přišla jsem o menstruaci. Ze stresu. Jedla jsem málo, pila málo. Naopak hodně kávy. Občas i elektronku. Špatně jsem spala. Žila jsem jen prací. Můj muž má pravdu, když říká, že tohle umím až moc dobře – soustředit se na jednu věc naplno a všechno ostatní odsunout. Tentokrát jsem odsunula samu sebe. Svou ženskost. Svoje mateřství. A pak to přišlo.
22. prosince 2025
Doktorka mi těhotenství potvrdila. Dva dny před Vánoci. Ten moment si asi budu pamatovat celý život. Byl to ten nejkrásnější dárek. Jen jsme k němu vyfasovali i chřipku typu B, kterou jsme si přes svátky hezky prožili. A s ní přišly další obavy. Co když budu mít horečku? Co když se něco pokazí?
Tyhle otázky si pokládám dodnes. I když se snažím žít klidněji a víc se o sebe starat, hlava občas jede svoje. Hned jsem dostala termín na 5. ledna. Jenže jsem vůbec nevěděla, v jakém jsem týdnu, protože cyklus byl úplně rozházený. Odhadem to vycházelo asi na sedmý týden. Čekala jsem rychlou kontrolu. Nic velkého. Žádný ultrazvuk. Ale bylo to jinak. Viděla jsem ji. Tu malou fazolku, o něco větší než předtím. A hlavně – srdíčko. Pořád bilo. Ještě je maličká. Strašně maličká. A já se pořád bojím.
V práci to začalo být náročné. Tlak, stres.. a já si uvědomila, že tohle si teď nemůžu dovolit. Dám tomu ještě chvíli, ale vím, že skončím. Protože teď už nejde jen o mě.
Nevím, co se to se mnou děje, ale začíná mi být nějak zvláštně. Takové nevolno u kluků vůbec neznám. Pořád bych jen spala, je mi zima a jím v podstatě jen jablečné koláče a zeleninu. Stáhla jsem si aplikaci, ve které sleduju, jak se miminko vyvíjí, jak roste a co nás čeká. Je to zajímavé – a našeho Tomíka to baví úplně stejně jako mě.
Další kontrola proběhla 28. ledna.
Komentáře
Okomentovat