Ten okamžik, kdy přestanu na chvíli dýchat

Místo klasické kontroly mě čekaly odběry. Byla středa 28. ledna a sestřička mi vzala krev. Důvod byl jasný – čekal nás prvotrimestrální kombinovaný screening. Je to tady. Pojedeme do Centra genetiky v Českých Budějovicích. Jenže spolu s tím přišel i ten známý svíravý pocit. Blížím se totiž k týdnu, kdy jsme před dvěma lety přišli o miminko. Bylo ve stejném období.

Chtěla jsem doktorku poprosit, jestli by zkontrolovala srdeční akci. Abych tentokrát nejela zbytečně, jako tehdy. I když šlo jen o pár hodin od chvíle, kdy srdíčko přestalo bít, zasáhlo mě to víc, než jsem si tehdy dokázala připustit. Nakonec jsem o nic žádat nemusela. Ultrazvuk udělala automaticky. Stejně ale pokaždé, když si lehnu na lehátko, na první chvíli přestanu dýchat.

„Všechno je tam, kde má být. Má ruce, nohy, hlavu a skotačí.“

Odjížděla jsem domů s obrovskou úlevou. Jsem přesvědčená, že to bude kluk. Náš maličký Tonda. I když jsem si vždycky přála holčičku, začínám věřit, že i parta kluků bude mít svoje kouzlo. Termín genetiky vyšel na 12. února.

Zase dva dny před Valentýnem. Co je to za náhodu?

Nevolnosti neustupují, tak furt ležím a rodina mě péruje, že se mám víc hýbat.